Nedávný rozsudek Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 26 Cdo 2199/2018 ze dne 18. března 2019 přinesl stanovisko k právu nájemce vznést námitky proti výpovědi danou pronajímatelem. 

Odborná i laická veřejnost již nějakou dobu diskutuje Věcný záměr civilního řádu soudního z dílny bývalého ministra Roberta Pelikána, který by měl sjednotit civilní soudní řízení. Mediálně je hojně propíraný, neboť se nejedná o návrh, který by byl kladně přijat veškerou odbornou veřejností. 

Nedávné usnesení Nejvyššího soudu přelomově upustilo od dřívějších závěrů soudů ohledně účetních závěrek.

Až do účinnosti zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, bylo bytové spoluvlastnictví upraveno v samostatném zák. o vlastnictví bytů č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony. Již dlouho před přijetím nového občanského zákoníku byla evidentní potřeba novelizované verze zákona o vlastnictví bytů, či dokonce verze zcela nová.

Ústavní soud se ve svém nálezu sp. zn. IV ÚS 650/15 ze dne 16. prosince 2015 vyslovil, že stanovení nepřiměřeně vysokého výživného, které dítěti i po dokončení vzdělání zajišťuje dlouhodobě či trvale bezpracný život, může být v rozporu s nejlepšími zájmy dítěte.

V současnosti je tento institut velmi diskutován, a otázkou zůstává, zda de lege lata zabraňuje zbytečnému a nežádoucímu zvyšování nákladů při soudních řízeních. Jaké jsou podstatné náležitosti předžalobní výzvy? Co musí věřitel splnit, aby mu jako budoucímu žalobci byla přiznána náhrada nákladů řízení? Je formalistický přístup soudu k tomuto institutu spíše ke škodě žalobci?