PROFOUS LEGAL | advokátní kancelář
Odborné právní články
Odborné právní články
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 12. 2015 č. j. 85 C 245/2014-84 určil, že výpověď z pracovního poměru ze dne 29. 5. 2014 daná stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi je neplatná a současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 235 136 Kč z titulu náhrady platu podle § 69 odst. 1 zákoníku práce.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soud jako věcně správný potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že stěžovatelkou daná výpověď z důvodu uvedeného v § 52 písm. f) zákoníku práce je vzhledem k výsledkům dokazování v rozporu s dobrými mravy, a to proto, že vedlejšímu účastníkovi v době ukončení pracovního poměru zbývalo 17 měsíců do vzniku nároku na starobní důchod.
Ústavní stěžovatelkou byla v tomto případě Základní škola Ostrava, která namítala, že zaměstnáváním vedlejšího účastníka, jenž v rozhodné době neměl potřebnou kvalifikaci pedagogického pracovníka požadovanou v § 3 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 2 odst. 1 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících, by porušovala § 7 odst. 7 zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon. Nutí-li deklaratorní výrok krajského soudu stěžovatelku vedlejšího účastníka nadále zaměstnávat, nutí ji tím současně porušovat zákon a vystavovat se riziku postihu od České školní inspekce. Dospěly-li obecné soudy k závěru, že v dané věci byly splněny všechny podmínky pro dání výpovědi podle § 52 písm. f) zákoníku práce, má stěžovatelka za to, že ji nemohly zatížit další - zákonem nepožadovanou - povinností uzavřít s vedlejším účastníkem "gentlemanskou dohodu", kterou právní řád vůbec nezná. Obecné soudy proto podle názoru stěžovatelky postupovaly v rozporu s principem legality, přičemž v rozporu se zásadou právní jistoty porušily její legitimní očekávání, když přijaly závěry, které nejsou v souladu se zákonem ani s příslušnou judikaturou. Stěžovatelka přitom zdůrazňovala, že v rozhodném období vedlejší účastník - ačkoliv byl na nedostatek odborné kvalifikace upozorněn - příslušné studium nezahájil, ani neoznámil úmysl toto studium zahájit; inkriminovaná výpověď proto podle stěžovatelky nemohla být dána předčasně. Stěžovatelka proto vyjádřila přesvědčení, že napadené rozhodnutí krajského soudu trpí nepřípustnými prvky libovůle.
Ústavní soud se v této věci vyjádřil tak, že skutečnost, že v posuzované věci byly splněny podmínky pro výpověď z pracovního poměru podle § 52 písm. f) zákoníku práce, nicméně nikterak nezpochybnil v napadeném rozsudku ani krajský soud (byť v tomto ohledu poněkud konfuzně poukazoval na to, že vedlejší účastník do 31. 12. 2014 stále mohl příslušné studium zahájit). Ratio decidendi napadeného rozsudku krajského soudu totiž stojí výhradně na závěru, že stěžovatelčin výkon práva (tedy dání vedlejšímu účastníkovi bezvadné výpovědi z pracovního poměru) je vzhledem k rozhodným skutkovým zjištěním v rozporu s dobrými mravy, přičemž primární rozhodnou okolnost podle mínění okresního soudu i krajského soudu představuje skutečnost, že stěžovatelka ukončila s vedlejším účastníkem pracovní poměr v té fázi jeho produktivního života, ve které je vzhledem k blížícímu se datu vzniku nároku na starobní důchod nejobtížnější najít si ještě novou práci, a tím - podle obecných soudů - postupovala ve zjevném rozporu s jednou ze základních zásad pracovního práva, jíž je podle § 1a zákoníku práce zvláštní ochrana postavení zaměstnance.
Jakkoli je proto možno stěžovatelce přisvědčit, že obecné soudy přikročily k extenzivnímu výkladu neurčitého právního pojmu "dobré mravy", Ústavní soud oproti tvrzení stěžovatelky v tomto postupu neshledává prvky svévole, neboť má za to, že napadený rozsudek krajského soudu - s jehož závěry se nemusí nutně ztotožňovat - je řádně odůvodněn. Veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů proto Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byl dán prostor pro stěžovatelkou dovolávaný kasační zásah. Jedná se jedno z překvapivých rozhodnutí Ústavního soudu za poslední dobu.
Zdroj: Usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 968/17 ze dne 17. července 2019